Jak jsme hráli na ORCA SPRING CUPu

Tak jsem se rozhodl napsat nám všem nějaký textík o Spring Cupu. Ještě než začnu, chtěl bych říct, že 13.5. krátce po páté hodině odpolední jsem nevěřil tomu, že tento turnaj budu hrát, zlomek sekundy jsem si dokonce myslel, že vše nadobro končí. Snad zázrakem nic neskončilo, právě naopak a tak jsem se připojil k týmu, který je více než týmem a nastoupil již po mnohokráté k turnaji pod vlajkou JZD Drobjenas (čti Drobjin :)).

Ambice týmu na play off byly značné, ale již po rozlosování skupiny bylo zřejmé, že k postupu bude třeba mimořádného výkonu a také sportovního štěstí. Chybělo nám ve své podstatě obojí, ale vše popořádku.

V prvním zápase, potkáváme tým Alfa Squadra Vlkoušů. V první půli dávám první gól a povinné vítězství nabývá reálných rozměrů, to až do chvíle kdy zvolníme v tempu a umožníme soupeři vyrovnat, bohužel ani přes závěrečný nápor již další branky nepřidáváme a remizujeme. Jako by toto utkání něco naznačilo. Herně to ujde, ale góly chybí.

Druhý zápas a Šum Svistu, zápas s velmi silnou atmosférou jelikož za šumáky nastupují Luca s Martou, cíl máme jediný, vítězství. Hra byla poměrně vyrovnaná, byť soupeř asi byl o trochu lepší skóre 1:3 a další zklamání.

Díl třetí a v něm je nám souputníkem tým Gangu Bruntál, víme, že ještě máme šanci na postup a tak dáváme do utkání vše po trefě Ronji prohráváme 1:2, v závěru jsme si vyzkoušeli hru bez brankáře, měli jsme díky ní i závěrečný tlak, to však bylo vše.

Zápas s týmem o kterém lze mluvit zřejmě jen v superlativech je čtvrtý v pořadí, tým Lahvacz asi přicestoval v nejlepší možné formě, s kvalitním kádrem, formou a také bezesporu ohromnou vůlí po vítězství, což konec konců musel dokázat v základní skupině, kdy se mu vstup do jednoho z utkání nepovedl. Zápas s námi však představoval spíše exhibiční záležitost. Stav 1:8 po utkání je ještě slušný příděl při zohlednění počtu šancí soupeře. Jediný světlý okamžik je gól, který dávám pravděpodobně nejlepšímu gólmanovi turnaje. Ale to je stejně jen muška zlatá.

Do pátého utkání vstupujeme s vědomím, že brány play – off jsou pro nás opět zavřeny, ale v každém utkání je o co hrát. S Fbc Archem však prohráváme 1:5, po jediné naší brance vstřelené Monjou.

Končí základní skupina, pro nás vcelku jednoznačným zklamáním, s pěti střeleckými zápisy na play – off myslet nelze, zatím co počet obdržených branek není nikterak hrozný, zejména když máme ve skupině tým Lahvacz, ale spousta neproměněných šancí a střelecká mizérie nás sráží hluboko do pole poražených.

V neděli ráno, hrajeme skupinu pátých týmů základních skupin,tedy o 17. – 20. místo. Prvním soupeřem druhého dne je pro nás tým Infinity, v utkání dvakrát vedeme, ale jako bychom snad ani nevěděli co za takovéhoto stavu hrát a tak nás soupeř opírající se o jednoho z nejlepších střelců turnaje Dana Hrbolku poráží 3:2.

Následují Chachaři, se kterými jsme hráli již v lednu a v obou zápasech vidím jistou paralelu a to, že skóre až tak úplně neodpovídá o rozdílu mezi soupeři. Samozřejmě nebudu psát, že jsme byli lepší, jelikož se hraje na góly, jen si myslím že výsledek 1:4 je trochu krutý vůči předvedené hře. Ale zápas to byl dobrý, s nábojem a ve stylu “nahoru - dolů“.

V závěru již tak trochu tradiční soupeř a derby v jednom, Klikaři jsou týmem z Havířova okolo Břeti Holezse, Kuby Pawlovského a Lumíra Vintrovy a toto trio mi dobře známe nejen ze hřiště a tak se zápas dostává náboj jakoby se snad hrálo o při nejmenším postup do finále. Konečně začínám střílet, kanonáda soupeře je bohužel účinnější a tak jsou tři góly v síti soupeře opět málo, nestačilo by nám ani proměnit střely do tyče, byly tři, soupeř dává sedm branek. V závěru už ryze mužské čtveřici před Bele dochází i v propečené hale fyzické síly, ale i tak se hrál pěkný a dynamický :) zápas.

Co říct závěrem? Turnaj se organizačně povedl, je třeba ocenit celý realizační tým okolo Miki Joye, čím dál početnější tým se opírá o již pořadatelské matadory, jako je Alena Kočí či Milan Fajkus. Turnaji nechybí ani mediální zvuk, který umí vykouzlit Jirka Gajdoš, i jemu patří dík, v jeho anketě náš tým patřil na výsluní – aspoň v něčem :). Stánek nejmenované firmy s florbalovým vybavením v hale je také sympatickým doplňkem služeb turnaje. Stinnou stránkou turnaje byly bohužel početné krádeže holí, které trochu poskvrnily pěknou atmosféru turnaje.

Pokud jde o týmy samotné, vzhledem k vývoji vyřazovacího pavouka nebyla finálová dvojice nějakým velkým překvapením, to co se dělo ve finále samotném však různá překvapení odhalilo, infarktový závěr v normální hrací době předvedla tlupa Rampy McKváka a tak se museli Lahváczi snažit o něco déle, aby pak nakonec podruhé v řadě dostali pohár do rukou právě oni. Týmu Arogans se tentokrát herně nedařilo tolik jako v minulosti, dokázali však, že si dokáží vyřešit klima v týmu a tak si zasloužili nemalé sympatie, které jsou trochu v rozporu s jejich názvem.

No a co Drobjenas? Střelecká mizérie, slušná hra v obraně, to je málo a turnaj je jednoznačně nejhorší ze všech odehraných. Bratro-bratranecké kvarteto zastínily dvě dívky v týmu Moja a Bele, které obě obdržely individuální ocenění pro nejlepší střelkyni, resp. nejlepší gólmanku.

Poslední poděkování, to největší patří fanouškům (zejména Duckovi :)), opět byli věrní. Já ještě specielně děkuji svému andělovi, vím že od středy 13.5.2009 mám někde nahoře velký dluh.

Díky všem, Jenik

Nothing's what it seems to be
(Sonata Arctica, Successor, 2000)